Zajímavé příběhy fotek

S Lektorem fotografování Petrem Bambouskem připravujeme jako jeden se zajímavých kurzů Makrofotografii. V tomto článku Vás navnadíme několika lahůdkami.
Ponořme se tedy do vyprávění Petra v jeho článku.

V nepravidelném seriálu Příběhy fotografií se snažím přiblížit okolnosti vzniku některých mých fotografií. Pro tento díl jsem si vybral tři fotografie z Bornea, které mají společný jmenovatel – noční fotografie, za jejichž vznikem však stojí zcela rozdílné příběhy. Všechny pocházejí z výpravy na Borneo podniknuté v březnu 2013. Někdy mi lidé píší, že černé pozadí fotografií je příliš sterilní. Chápu, že v záplavě fotografií, které je možné na internetu vidět, je k vidění řada různých pojetí pozadí snímku. Rád střídám různé přístupy, aby fotky nebyly na první pohled tak fádní. Dříve jsem se věnoval v tropech téměř výhradně denní fotografii, však to znáte, ráno si přivstat, stihnout hezké světlo, odpoledne nezmeškat světlo před západem slunce a pak spát. Moje výpravy na Borneo, aktuálně mám za sebou tři, však tuto rutinu do značné míry narušily. Málokdy se na tomto ostrově setkávám s nějakým labužnickým světlem, které vytváří ranní paprsky slunce, a dostávám se fotograficky do situací, které jsem dříve neznal. 

Pro člověka, který má oči otevřené, přináší Borneo nekonečnou paletu možností pro fotografii přírody. Nezřídka se mi stává, že toho vidím tolik, že vyfotit vše je nemožné. Při každé cestě najdu nějakou podivnost, kterou jsem před tím neviděl. Při realizaci fotek jsem ovšem narazil na problém, jak je zachytit, aby byly koukatelné. Až na pár výjimek jsem na Borneu zatím zažil jen tři druhy počasí – buď zataženo, déšť nebo prudké světlo. Všechny tři varianty kladou neobvykle vysoké nároky na správnou expozici. Nejčastěji je zataženo. V praxi to znamená, že třeba najdete fascinující mouchu, která má sice necelý centimetr, ale při bližším prohlédnutí zjistíte, že má oči neuvěřitelně roztažené do stran. Prakticky tak daleko od sebe, jak je sama dlouhá. Okamžitě dostanete chuť ji zvěčnit. Nastavíte rozumnou clonu, třeba 9, ISO si posunete třeba na 1000 a namáčknete spoušť pro výpočet expozice. 3 sekundy! Proběhne kontrola foťáku, protože tak se opravdu neustále pobíhající muška fotit nedá. Začnete štelovat, přesouvat clonu i ISO a při hodnotách F2,8, ISO 3200 máte radost, že je expozice někde kolem 1/25s. Ani tak se vám samozřejmě mušku nepodaří zvěčnit. A tak koumáte jak na to. Přichází ke slovu blesk nebo nějaké umělé světlo, foťák co zvládne vysoké hodnoty ISO, stabilizované objektivy, různé držáčky a pomůcky, no zkrátka, začne z vás být takový malý kutil a každou další cestou ubývá oblečení a přibývá technické vybavení. Při cestách na Borneo jsem vedle denní fotografii propadl kouzlu té noční. Ne proto, že by byla jednodušší, ale proto, že v lesích ožívají úplně jiní tvorové. Nastupuje nová směna, by se dalo říct. Zatímco přes den potkáte jednu dvě pakobylky, v noci jich potkáte třeba deset. Zkrátka vidíte věci, které mají svou vlastní noční atmosféru. A tak jsem začal pracovat na takovém „miniprojektu“ Noční život v pralese, kterému jsem věnoval nejen kolekci ve své galerii, ale i tenhle článek. Podíváme se na chlupatou housenku, díky selektivnímu světlu baterky objevenou parazitickou houbu, jak prorůstá housenkou a nočního motýla většího než dvě dlaně.